Den 155. (čt) - Rikugien

Předposlední den, co jsem v Japonsku měla mamku, jsme zamířily ještě do zahrady Rikugien, která se nachází v Tokiu poblíž stanice Komagome.
Zahrada byla sice trochu ve válečném stavu, protože na několika místech byl ještě sníh a taky tam zrovna prováděli jarní úpravy, ale i tak byla pěkná. Taky jsme mohly skvěle pozorovat japonskou pracovní hierarchii. Tři makači v montérkách a s helmičkama dřepěli v záhonku a motyčkou kopali nové pěšinky. Nad nimi stál jejich šéf v podstatně čistších montérkách taky s helmičkou a popoháněl je. Vedle šéfa pak stál solidní pán v obleku, evidentně zahradní architekt, a diktoval své požadavky :D

V zahradním domku u jezírka jsme potkaly společnost japonských babiček, které si tam zrovna dávaly sváču. Když jsme tam vedle nich pozorovaly kapry a želvičku, přišla jedna z babiček i k nám a nabídla nám kávové bonbóny, že si máme taky udělat pauzu :)

Zbytek dne už jsme se jen tak potulovaly a tu a tam něco nakoupily.

Další den už jsem mamku vyprovodila na letiště a zase v Japonsku osaměla.

Den 154. (st) - Odaiba, Janaka

Na tenhle den jsme si naplánovaly návštěvu tokijského přístavu, konkrétně ostrůvku Odaiba. Ostrov je to umělý, byl navršen v polovině 19. století jako obranná bašta. Později byl rozšířen a bylo k němu přisypáno ještě několik dalších ostrůvků. Dnes se tu nachází zábavní park, budova televize Fudži, japonská miniSocha Svobody a podobné legrácky. Dostanete se tam buď pěšky nebo vláčkem přes tzv. Duhový most - Rainbow Bridge (v noci duhově svítí).
Cestou tam jsme se rozhodly, že se po mostě projdeme, což byl nápad sice zajímavý, ale praktické provedení už zase tak úžasné nebylo. Na most se dostanete výtahem z přilehlé budovy a pak už kráčíte po malém začouzeném chodníčku odděleném jenom plůtkem od velice rušné silnice. Jelikož tam jezdily skoro samé náklaďáky, most se nám pod nohama zatraceně chvěl, až klepal. Výhled byl pěkný, ale člověka bavil asi jen tak polovinu cesty, a potom už jsme hnaly, abysme už konečně došly na druhou stranu. Celý most má totiž skoro 800 metrů.

Konečně jsme sešly dolů na pláž a mohly se projít po písku. Tam bylo moc pěkně. Japonci tam obědovali, nebo venčili svoje minipsíčky. Tak jsme zašly do přilehlé sámošky, pořídily si oběd skládající se z lososových onigiri a připojily se k posedávačům na molu.

Z jedné strany pláže jezdila výletní loď okolo přístavu, ale tu jsme se rozhodly nevyzkoušet a vyrazily jsme radši ke zdejší zmenšenině Sochy Svobody. Ještě si tu měli postavit větrný mlýneček, vážně.

Zavrhly jsme i návštěvu ruského kola v zábavním parku, ještě chvíli jsme se procházely, omrkly i budovu televize Fudži, a pak jsme jely zase zpátky na pevninu, tentokrát radši už vlakem. Jezdí tu taková pěkná moderní kosmická jednokolejka s tratí vyvedenou vysoko na pilířích.
Po Odaibě jsme navštívily ještě čtvrť Janaka poblíž stanice Nippori, která měla být podle průvodce velmi starobylá... Byl tam sice hřbitov, ale jinak tam toho zase tak moc starobylého nebylo. Prošly jsme vcelku pěknou nákupní uličkou, a pak zabočily mezi domky, kde jsem odchytila jeden párek Japonců a zeptala se jich, kde tu mají ty starobylosti. Vůbec netušili (a ony tam asi vážně žádné nikde nebyly), ale byli moc milí, tak jsme si aspoň popovídali.
Cestou ke stanici jsme procházely skrze hřbitov a potkaly jsme tam jednu živou obyvatelku hrobu:

Den 153. (út) - Tour de Fudži

Musela jsem se podívat, kde jsem to vlastně ve svých zápiscích skončila, než mi do toho vpadlo zemětřesení.
Pokud jste se třeba náhodou zamysleli nad tím, odkud jsem uloupila tu fotku Fudži, co tu byla jako minulé pozadí blogu, vězte, že jsem si ji sama poctivě vyfotila :)
Jak jsem totiž avizovala v předpřed...předchozím příspěvku, naše cesta z Ósaky do Tokia neproběhla zcela podle plánu.

*návrat v čase* Pokračování našich dobrodružství na cestě z Ósaky:

Asi v deset hodin večer jsme vyjeli z Ósaky a plánovaný příjezd na tokijské Šindžuku byl v sedm hodin ráno. Ten se však nekonal. Skoro celý poslední den v Ósace totiž prosněžil a to se muselo někde projevit. Konkrétně asi třemi velkými nehodami na dálnicích a silnicích vedoucích po jižním pobřeží Honšú mezi Kjótem a Tokiem (hoho, začla jsem to psát s měkkým i, s tvrdým to vypadá divně). Když jsem se ráno probudila a zjistila, že autobus stojí kdesi na dálnici u moře, došlo mi, že to asi nebude jen tak. Když nám pak řidič za hodnou dobu oznámil, že se velmi poníženě omlouvá, ale že se udála nehoda a stojíme teprve kdesi v Šizuoce (asi na půl cestě, i když jsme měli být už v Tokiu), tak už mě vůbec přešla sranda. Za asi dvě hodiny se mu konečně podařilo vymanit se z kolony a sjet na odpočívadlo, odkud byl vidět vršíček Fudži zahalený v mracích. Na odpočívadlech jsou stanice s dopravními informacemi, kde řidič zjistil, že po dálnici se prostě do Tokia nedostane, takže se rozhodl pro dobrodružný počin - objet celou Fudži po horských silničkách, které byly pod celkem silnou vrstvou sněhu. A tak jsme vyrazili.

Jelikož se nám po cestě povážlivě tenčily zásoby jídla a vody a na odpočívadlech už toho moc neměli, nebo za hodně draho, byla to cesta opravdu poněkud dobrodružná. Hodiny se táhly a bylo možno je krátit jen díváním se na zasněženou krajinu a nad ní se vypínající krásnou horu. Nejhorší částí byl konečný průjezd Tokiem - od nejzazších předměstí až do středu, z větší části po malých silničkách, protože ty velké logicky navazovaly na dálnici...
Na Šindžuku jsem přijeli asi o půl čtvrté odpoledne (místo plánovaných 7:00). Co bylo ovšem pozoruhodné - nikdo v autobuse nebrblal, ani řidiči nenadával, všichni odevzdaně seděli, poslušně a na čas se vraceli z přestávek a ani nedutali. Kdyby se to stalo u nás, tak řidiče sežerou za živa :D jako by to snad byla jeho vina.
Cesta trvala asi tak dlouho jako letadlem z Prahy až do Tokia :D No ale kdy se člověku poštěstí tak krásný pohled na Fudži...


Zbylou hromadu fotek Fudži, jejichž vyráběním jsem si v autobuse krátila dlouhou chvíli, je možno vidět v albu :)

Jakou já mám úžasnou spolubydlící :)

Nutno dodat, že moje přezdívka je Krtečka, což vzniklo z K. (čti k-tečka) :D

Blahý život na olomouckých kolejích

bez komentáře :D

V Olomouci

Už od pátku jsem v Olomouci. Doufám, že se se všemi co nejdřív uvidím, ale času je teď bohužel málo. Návštěvy podle možnosti samozřejmě velmi ráda přijímám a ráda na ně i zajdu ;)
Bydlím zase na Kudeřičkách pod Dolním náměstím, jenom o patro výš než minulé tři roky.

V Hradci se budu nacházet pravděpodobně jen minimálně. Musím vyřešit všechny školní pohledávky a ... učit se, učit se, učit se.

Ve volných chvílích se pokusím dokončit rozepsané zápisky z cest, do kterých se mi tak násilně vklínilo zemětřesení. Tak se mnou mějte ještě chvilku trpělivost :)

Upoutávka na přespřespřespříští článek :D

Už jsem doma :)

Včera jsme se dostali na letiště sice po několika přestupech a čekáních, ale včas. Obě letadla mi letěla podle plánu. Tak už jsem doma.
Myslím na všechny v Japonsku, držte se.