Cestou tam jsme se rozhodly, že se po mostě projdeme, což byl nápad sice zajímavý, ale praktické provedení už zase tak úžasné nebylo. Na most se dostanete výtahem z přilehlé budovy a pak už kráčíte po malém začouzeném chodníčku odděleném jenom plůtkem od velice rušné silnice. Jelikož tam jezdily skoro samé náklaďáky, most se nám pod nohama zatraceně chvěl, až klepal. Výhled byl pěkný, ale člověka bavil asi jen tak polovinu cesty, a potom už jsme hnaly, abysme už konečně došly na druhou stranu. Celý most má totiž skoro 800 metrů.
Konečně jsme sešly dolů na pláž a mohly se projít po písku. Tam bylo moc pěkně. Japonci tam obědovali, nebo venčili svoje minipsíčky. Tak jsme zašly do přilehlé sámošky, pořídily si oběd skládající se z lososových onigiri a připojily se k posedávačům na molu.
Z jedné strany pláže jezdila výletní loď okolo přístavu, ale tu jsme se rozhodly nevyzkoušet a vyrazily jsme radši ke zdejší zmenšenině Sochy Svobody. Ještě si tu měli postavit větrný mlýneček, vážně.
Zavrhly jsme i návštěvu ruského kola v zábavním parku, ještě chvíli jsme se procházely, omrkly i budovu televize Fudži, a pak jsme jely zase zpátky na pevninu, tentokrát radši už vlakem. Jezdí tu taková pěkná moderní kosmická jednokolejka s tratí vyvedenou vysoko na pilířích.
Po Odaibě jsme navštívily ještě čtvrť Janaka poblíž stanice Nippori, která měla být podle průvodce velmi starobylá... Byl tam sice hřbitov, ale jinak tam toho zase tak moc starobylého nebylo. Prošly jsme vcelku pěknou nákupní uličkou, a pak zabočily mezi domky, kde jsem odchytila jeden párek Japonců a zeptala se jich, kde tu mají ty starobylosti. Vůbec netušili (a ony tam asi vážně žádné nikde nebyly), ale byli moc milí, tak jsme si aspoň popovídali.
Cestou ke stanici jsme procházely skrze hřbitov a potkaly jsme tam jednu živou obyvatelku hrobu:
Žádné komentáře:
Okomentovat