Pokud jste se třeba náhodou zamysleli nad tím, odkud jsem uloupila tu fotku Fudži, co tu byla jako minulé pozadí blogu, vězte, že jsem si ji sama poctivě vyfotila :)
Jak jsem totiž avizovala v předpřed...předchozím příspěvku, naše cesta z Ósaky do Tokia neproběhla zcela podle plánu.
*návrat v čase* Pokračování našich dobrodružství na cestě z Ósaky:
Asi v deset hodin večer jsme vyjeli z Ósaky a plánovaný příjezd na tokijské Šindžuku byl v sedm hodin ráno. Ten se však nekonal. Skoro celý poslední den v Ósace totiž prosněžil a to se muselo někde projevit. Konkrétně asi třemi velkými nehodami na dálnicích a silnicích vedoucích po jižním pobřeží Honšú mezi Kjótem a Tokiem (hoho, začla jsem to psát s měkkým i, s tvrdým to vypadá divně). Když jsem se ráno probudila a zjistila, že autobus stojí kdesi na dálnici u moře, došlo mi, že to asi nebude jen tak. Když nám pak řidič za hodnou dobu oznámil, že se velmi poníženě omlouvá, ale že se udála nehoda a stojíme teprve kdesi v Šizuoce (asi na půl cestě, i když jsme měli být už v Tokiu), tak už mě vůbec přešla sranda. Za asi dvě hodiny se mu konečně podařilo vymanit se z kolony a sjet na odpočívadlo, odkud byl vidět vršíček Fudži zahalený v mracích. Na odpočívadlech jsou stanice s dopravními informacemi, kde řidič zjistil, že po dálnici se prostě do Tokia nedostane, takže se rozhodl pro dobrodružný počin - objet celou Fudži po horských silničkách, které byly pod celkem silnou vrstvou sněhu. A tak jsme vyrazili.
Jelikož se nám po cestě povážlivě tenčily zásoby jídla a vody a na odpočívadlech už toho moc neměli, nebo za hodně draho, byla to cesta opravdu poněkud dobrodružná. Hodiny se táhly a bylo možno je krátit jen díváním se na zasněženou krajinu a nad ní se vypínající krásnou horu. Nejhorší částí byl konečný průjezd Tokiem - od nejzazších předměstí až do středu, z větší části po malých silničkách, protože ty velké logicky navazovaly na dálnici...
Na Šindžuku jsem přijeli asi o půl čtvrté odpoledne (místo plánovaných 7:00). Co bylo ovšem pozoruhodné - nikdo v autobuse nebrblal, ani řidiči nenadával, všichni odevzdaně seděli, poslušně a na čas se vraceli z přestávek a ani nedutali. Kdyby se to stalo u nás, tak řidiče sežerou za živa :D jako by to snad byla jeho vina.
Cesta trvala asi tak dlouho jako letadlem z Prahy až do Tokia :D No ale kdy se člověku poštěstí tak krásný pohled na Fudži...
Zbylou hromadu fotek Fudži, jejichž vyráběním jsem si v autobuse krátila dlouhou chvíli, je možno vidět v albu :)
Žádné komentáře:
Okomentovat