V této svatyni jsou totiž uctíváni padlí ve válkách od počátku období Meidži (1868) až do druhé světové války. Ti, kteří položili život za vlast. V tomto období padlo dva a půl milionu Japonců. Uctívat předky, kteří padli při budování vlasti, by ještě nebylo tak zvláštní. Kontroverznost této svatyně spočívá v tom, že to zahrnuje i několik vysokých vojenských představitelů, kteří byli po 2. sv. válce uznáni za válečné zločince. Chodí se jim sem poklonit i ministerský předseda.
Kousek od vlastní svatyně je muzeum Júšúkan. Ve vstupní hale jsem zmerčila vystavenou legendární stíhačku Zero-sen (pro nadšence: Micubiši A6M Zero), takže jsme se hned vydali dovnitř podívat se na ni zblízka. Rozhodli jsme se, že když už jsme tady, tak si musíme prohlídnout celou expozici. Dokonce měli zvýhodněné vstupné pro vysokoškoláky. Bohužel se vevnitř nemohlo vůbec fotit. Zero bylo naštěstí venku z placeného prostoru, tak to jsem vyfotit mohla.
Zakoupili jsme lístky v automatu a vydali se k turniketu. Malá japonská babička tam s ním zrovna zápasila, protože nevěděla, jak přesně tam nacpat vstupenku, aby ji to pustilo dovnitř. Ukázala jsem babičce jak na to, tak prošla, ale zapomněla si lístek vytáhnout z druhé strany. Vyslala jsem Iva, který byl už na druhé straně, aby babičku dohonil a zapomenutý lístek jí předal. Všechno dobře dopadlo a japonská babička si snad udělala o gaidžinech (cizincích) dobrý obrázek :D
Uvnitř v muzeu člověk záhy pochopil, že tohle je vážně centrum japonského patriotismu. Hned první místnost měla název "Duch samuraje" a vypadala opravdu působivě. V každém rohu byl zavěšený svitek s hrdinskou nebo patriotickou básní a na jedné stěně byly fotografie různých významných osobností (především vojáků) s vskutku heroickým popiskem. Následovaly místnosti s vojenskou historií od nejstarších dob, vitríny s meči a samurajskými zbrojemi. Později se místnostmi začaly vinout panely s podrobnými popisy všech válečných tažení od roku 1868 do 2.sv. války. Byly tam i dvě místnosti s promítáním historických záběrů. Vitríny s uniformami, písemnostmi, modely lodí a letadel. Část výstavy byla věnována i sebevražedným jednotkám. V několika posledních místnostech byly po celých stěnách fotky vojáků a z nějakého důvodu i mnoha dívek ve školních uniformách. V těchto místnostech byly volně k nahlédnutí registry padlých. Celá výstava i anglické popisky k exponátům se nesly opět ve značně heroickém duchu. V poslední velké hale byla vojenská technika. Sebevražedné torpédo, sebevražedné útočné letadélko zvané "květ sakury", tank, několik děl, makety lodí a letadel, předměty vylovené z mořského dna a střemhlavý bombardér Suisei. Jeden by řekl, oslava militarismu. Jsem ale ráda, že jsem si tuhle expozici mohla prohlédnout. Člověk má o čem přemýšlet.
Ještě jsme se trochu prošli po areálu svatyně, a pak jsem zamířili směrem k dalšímu cíli - zahradě Koišikawa Korakuen. Cestou jsme ještě našli nudlárnu a dali si obídek.
Zahrada byla hezká, ale ne tak hezká, jak jsem si myslela, že bude. Dojem trošku kazily rozbahněné záhonky, které úplně nevoněly a taky jeden rozkopaný kout zahrady, kde asi kutili nějakou obnovu. Měli tu v jezírku spousta vypasených kaprů a kachen. Hned za načinčanou scenérií stromů s barevným listím se boulila obří kopule Tokyo Dómu.
Když jsme se po prohlídce vydali ke stanici vláčku, už se stmívalo. Cestou vlakem zpátky jsme potkali svého prvního "pripitého odžísana" alébrž lehce napitého dědouška. Přisedl si k nám a lámanou angličtinou nám začal vykládat, že před třiceti lety studoval v Německu na Technische Universität. Tak jsme kývali a občas mu něco odpověděli japonsky, ale dědoušek si pořád vedl svou tou téměř nesrozumitelnou angličtinou. Brzo jsme vystupovali, takže jsme dědouška zanechali, ať si povídá s někým jiným :D
Fotky z výletního víkendu si můžete prohlédnout v albu na str. 17-20.
A ten vlak v hale naproti Zeru jezdil v Thajsku pres řeku Kwai, takže pokud Ti něco říká Most přes řeku Kwai, tak to je ono.
OdpovědětVymazat