Den 66. (so) - Kamakura

Dneska jsme byli na výletě v Kamakuře. Počasí bylo nakonec dobré. Dvěma vláčky jsme se po necelé hodině a půl dostali do města Kamakura, které leží v Tokijském zálivu hnedka u moře. Kamakura byla od konce 12. století do roku 1333 sídlem prvního japonského šóguna (vojenského vládce) a tím pádem hlavním městem. Je tu k vidění několik chrámů a taky sám Velký Buddha. Čeho jsem ale viděla nejvíc, byly davy lidí...
Z nádraží jsme nejdřív zamířili ke svatyni Hačimangú. Procházeli jsme uličkou, kde bylo jednak spousta lidí, a pak taky spousta obchůdků se suvenýry a celkově vším možným i nemožným. Konečně jsme dorazili k bráně torii, která byla přímo u křižovatky, a otevřel se nám výhled na svatyni.

Takhle z dálky to vypadalo moc pěkně. Když jsme ale vešli do vnitřního areálu, nějak mě to neoslovilo. Budovy byly pěkné a v jedné se dokonce zrovna konala svatba, ale všude byly davy. Nějak tomu místu prostě chyběl genius loci.
Když jsme si prohlídli svatyni, šli jsme omrknout postranní uličky a svatyňky. Došli jsme až na ostrůvek, kde si člověk mohl koupit krmení pro holuby a nechat se pak od nich osedět a sníst (a v horším případě i po-vy-víte-co). Holky se nadšeně zúčastnily této kratochvíle a za chvilku nevěděly, jak ty nenažrané holuby usměrnit. Na mě si pak tři holubi snažili sednout, i když jsem pro ně žádné krmení neměla.

Když došlo krmení pro holuby, vydali jsme se sehnat nějaké krmení pro sebe. Já jsem jako správný Čecháček měla zabalený krajíc chleba. Po obědě, který jsme uspořádali na obrubníku, jsme se vrátili zpátky na nádraží a nasedli do lokálky směr Velký Buddha. Když jsme se po výstupu z narvaného vagónku plížili po uzounkém chodníčku ve frontě lidí k této památihodnosti, začala jsem si připadat poněkud nepříjemně. Že už by mi konečně dorazil ten kulturní šok?
Velký Buddha ale stál za to. Musím říct, že je to opravdu velmi Velký Buddha. Sedí si tam na podstavci a kouká dolů na lidi už skoro 800 let. Kdysi měl svůj vlastní domeček, ale sebrala mu ho tsunami, takže od té doby mu prší na hlavu.

Potom jsme se vydali na dlouhou procházku k moři a po mořském břehu jsme došli až na vyhlídku, kde by teoreticky měla být vidět hora Fudži. Měli jsme ale smůlu, po obzoru se táhla mračna veliká. Takhle jsme se dostali až o další dvě stanice lokálky dál. Nasedli jsme zase na vláček a dojeli zpátky do Kamakury. Já jsem se potom přesadila do vlaku směr Tokyo a holky šly ještě do nějakého obchodu.

Zbytek fotek je v albu na str. 21-24.

Byla jsem ráda, že jsem si s sebou zabalila svou novou knížku, protože cesta byla dlouhá. Tak jsem si aspoň přelouskala první kapitolu The Preacher's Son. Musím ale konstatovat, že místy je to čtení až přehnaně sentimentální :( Místy je to smutné a místy naštěstí zajímavé a občas i celkem zábavné. Uvidíme, jak se to vyvine dál.


Ke konci dne mě přepadla nějaká melancholická nálada. Z toho "kulturního šoku" z davů lidí, z knížky, a taky z toho, že se na mě spikl blog s albem a ani jedno nechtělo správně pracovat. Kdyby vám album nechtělo fungovat, tak se prosím nedivte. Někdo na photobucketu vymyslel, že udělají nový design, takže teď nic nefunguje a člověk neví, kde má hledat které tlačítko ;) Otázka pro ostatní blogspottery: Taky vám nefunguje uživatelské rozhraní pro změnu návrhu blogu?