Den 143. (so) - Z Japonska až na Divoký západ

Zápisky z Velkého Volna
Pomalu přestávám umět česky a říkám si, jaké to asi bude, až se vrátím, a co všechno se doma asi změnilo. Jak je tu člověk sám, tak asi pociťuje nedostatek známých lidí mnohem víc, než známí lidi doma mezi svýma pociťují nedostatek jeho.
Jak jste si asi všimli, píšu čím dál méně často. Nedá se totiž říct, že bych tu na blogu měla nějak hodně odezvy, ať už na články, nebo na moje postranní skopičiny (na kterých si dávám velmi záležet!), tak mě někdy přestává bavit sem přispívat. Když byste občas přihodili nějaký ten komentář, tak bych byla moc ráda :) Někdy se mi sem zase chce psát úplně nejaponské věci, jako třeba teď. Občas totiž není o čem jiném psát. Oproti obecnému přesvědčení totiž obyčejný život, i když je člověk v Japonsku, vypadá naprosto stejně jako v Čechách. Každý den prostě není posvícení. Z Čech to možná vypadá, že jít na nákup do japonského supermarketu musí být velice zajímavé a dobrodružné. Můžu vás ale ujistit, že asi tak od páté návštěvy ztratí i japonský supermarket téměř veškeré své předchozí kouzlo. Věci, které jsem fotila, když jsem tu byla teprve den, nebo týden, už jsou teď naprosto normální a všední.

Dobrovolně se přiznávám, že jsem poslední dobou vynechala (zatajila) několik věcí, o kterých by se napsat dalo. Mimo jiné výlet do ZOO v parku Ueno, návštěvu obřího obchodního centra Nakano Broadway nacpaného popkulturou, a taky návštěvu planetária na střeše Sunshine City. Do Nakano Broadway se chystám ještě jednou, takže se na něj možná ještě dostane.

Už zítra ráno si jedu na letiště pro maminku. Doufám, že se mi cestou nikde neztratí. Čekají nás skoro dva týdny intenzivního turistění po Tokyu, Kjótu, Naře a Ósace. Pokud bude čas, tak zařadíme i Kamakuru. Tam jsem sice byla, ale nevadilo by mi si to zopakovat.

Doteď jsem kromě několika menších (zatajených) výletů a jednoho většího, o kterém jsem napsala (Odawarský hrad) akorát pilně rezervovala a koumala na průvodcem. Japonské kamarádky jsou totiž teď na svých posledních poškolních prázdninách, většinou někde v Evropě, takže si musím počkat, až se vrátí, než zase někam vyrazíme. Takže se procházím po okolí, okukuju v knihkupectvích, čtu a po večerech (a u oběda) koukám na westerny s DeForestem Kelleym.
Za poslední týden a něco jsem zvládla:
- The Law and Jake Wade
- Death Valley Days: "Coffin for a Coward"
- The Deputy: "The Means and the End"
- The Virginian: "Duel at Shiloh"
- Trackdown: "End of an Outlaw"
- Trackdown: "The Jailbreak"
- Apache Uprising
- Gunfight at Commanche Creek
- Gunfight at the OK Corral (Podle knihy, co jsem dneska zkoumala v knihkupectví, je to jeden z "1001 filmů, které musíte vidět než zemřete". No já nevim teda, DeForest je tam jen v pár scénách a nevím, proč byste na to jinak chtěli koukat... :D)
Šest padouchů, jeden hrdina a dva šerifové (protože ouha! šerif není vždy hrdina). Čtyřikrát zastřelenej, dvakrát pověšenej, jednou zraněnej, zbytek asi přežil - dobrá bilance.
Z tohoto rozmanitého studijního materiálu jsem zjistila, že padouši v amerických westernech to mají těžké. Sice je hrozně jednoduché vykrást banku, protože stačí jen přijít, namířit pistoli a vzít si peníze, ale zase je pak vždycky hned chytěj. Protože kdyby ne, tak by to přece nebyla Americká spravedlnost ale realita, a to je něco, co se v amerických filmech vyskytuje velmi málo :D i přesto se ale obávám, že jsem nějak začala přicházet na chuť romantice Divokého západu. Možná si příště dám nějakou k padouchům mírnější verzi od špagetožroutů, nejlépe s Terencem Hillem v hlavní roli ;)



A propó, když už jsme se dostali z Japonska až na Divoký západ... předpokládám, že Sedm statečných jste všichni viděli. Viděli jste ale i původních Sedm samurajů od Akiry Kurosawy? Jestli ne, tak doporučuju ;)