První půlku zpívaly japonské dětské sbory. Až na několik horších kopanců se to dalo přežít, zvlášť když se člověk bavil pozorováním malilinkatých Japonečků, jak se na pódiu vrtí, zapomínají zpívat a padají jim podkolenky :D Druhou půlku zpívali Boni Pueri. Po koncertě je tam asi hodinu mučili společným focením a podepisováním. Čekala jsem tam na Jardu, až mě bude mít čas představit jejich paní překladatelce (Japonce), která si mě přála poznat. Holky už mi zatím utekly, protože jsme měly domluvený sraz na párty u Yuki.
Setkání s paní překladatelkou proběhlo v duchu klasického setkání Evropana a Japonce: Evropan se ukloní a Japonec mu podá ruku. Já jsem začala japonsky a paní překladatelka na mě česky. Když jsme tam tak stála a bavila se s Jardou, přifařily se k nám tři japonské babičky a začaly se mě vyptávat, jestli jsem taky "Čeko". Tak jsem jim řekla, že jo, ale že jsem student. Babičky si přesto vsugerovaly, že patřím ke sboru a daly mi tři origami-vánoční stromečky, že mám dát jeden panu dirigentovi a jeden slečně klavíristce :D
Tak jsem se dostala do časového skluzu a utíkala jsem na nádraží, abych se dostala na místo srazu, který už jsem ale nemohla stihnout. Ale ouha, nádraží nikde. Po docela dlouhém bloudění, při kterém jsem se prošla i přes klubovou čtvrť Kabukičó, jsem nádraží konečně našla. Ouha podruhé, byla zrovna špička. Ve vlaku bylo hůř než u sardinek v krabičce, v metru už to bylo naštěstí lepší.
Holky mi napsaly, kudy mám od metra jít, že na mě někdo počká v půli cesty. Dobře to dopadlo, našly jsme se. U Yuki byla ještě jedna Japonka Mika, a pak já, Helena a Tanya. Hlavní chod bylo nabe, to je to v tom velkém hrnci, a pak spousta dalších dobrot. Měla jsem i syrovýho tuňáka, čicotobylo :D
Žádné komentáře:
Okomentovat