Den 94. (so) - Hirošima

V pátek o půl desáté večer jsme se naložili do nočního autobusu směr Hirošima, vstříc dobrodružství :) Usadili nás úplně dozadu na pětisedadlo a dostali jsme černou spací masku, nafukovací polštářek, špunty do uší a pantoflíčky.
Víte, jak to chodí s českými dálkovými autobusy: Bus zastaví na pumpě a celý jeho obsah se postaví do fronty k jednomu či dvěma záchodům nevalné čistoty a všichni doufají, že se na ně dostane... Japonský autobus nás vyklopil každé tři hodiny na odpočinkové stanici, kde byl domeček obsahující přes třicet plně vybavených záchodů, umyvadla se studenou i teplou vodou a dokonce LCD obrazovkou ukazující, které záchody jsou zrovna volné :D Dovedete si představit ten šok pro rozespalého Čecháčka. Shodli jsme se, že tohle u nás nebude asi tak dalších sto let, už jen proto, že Češi by ty zásoby toaleťáku prostě okamžitě rozkradli :D
Po půl deváté ráno jsme se po klidné cestě a vcelku dostatečném množství spánku vybatolili ven z autobusu a ejhle, byli jsme v Hirošimě. Chvilku jsme pátrali, kudy do zamluveného hostelu, ale brzy jsme ho našli, zanechali tam přebytečnou bagáž a vyrazili jsme za poznáním.

Po cestě jsme měli tradiční zahradu Šukkeien, tak jsme zašli nejdřív tam. Měli tam i miniaturní bambusový háječek.


Potom jsme se vydali k Hirošimskému hradu. Jak asi tušíte, hrad není původní, ale některé části byly po válce obnoveny. Vylezli jsme na hradní věž, která byla z nějakého důvodu pro zahraniční studenty zadarmo. V hradním areálu jsou nechané zbytky modernějších budov, které tam před válkou stávaly.

Po slezení z rozhledny jsme šli do Mírového parku, na jehož okraji stojí slavný Atomový dóm, původně Průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem. Na pobořených zdech seděli tři ušmudlaní jeřábi a tvářili se, jako že jsou místní zlí duchové.

V parku je také Plamen míru, Kenotaf a Pomník dětí se sochou Sadako, která ve víře, že se uzdraví z nemoci z ozáření, skládala papírové jeřáby.

Na konci Mírového parku stojí Mírové pamětní muzeum. Ne že by se mi úplně chtělo dovnitř, ale řekla jsem si, že když už v Hirošimě jsem, tak už mi asi "nezbývá nic jiného" než dovnitř jít. Má očekávání ohledně depresivnosti to rozhodně nezklamalo. Některé exponáty jsem si pak už radši ani neprohlížela moc zblízka, i tak mi tekly slzy jak hrachy už v půlce prohlídky.
Centrum Hirošimy "před a po"


Když jsme se zcela zdeprimováni a vyhladovělí vymotali z muzea, vyrazili jsme na zaslouženou večeři. Došli jsme si na okonomijaki, aneb upeč si sám jak je libo. Pro nás to ale tentokrát upekla obsluha.


Fotky z Hirošimy jsou v albu na str. 32-34.