Sandžúsangendó, alébrž taky Rengeóin, je prý nejdelší dřevěnou stavbou na světě. Sídlí v něm 1001 soch bohyně milosrdenství Kannon, v tomhle případě Tisíciruké Kannon. 1000 dřevěných soch v téměř životní velikosti je rozmístěno v řadách na stupních obklopujících jedinou obří sochu Kannon sedící na lotosovém květu. Měly by sice všechny být "tisíciruké", ale v praxi má každá "jen" dvacet párů rukou a v každé z nich drží nějakou věc.
Vevnitř se bohužel nesmělo fotit, tak tady jsem zase pro představu uloupila něco z internetu:
Hlavní socha Kannon je vážně dechberoucí. Na té fotce to moc nevynikne, ale má krásně vypracovanou tvář s úžasně klidným výrazem. (Hned bych si ji posadila domů, ale asi by se mi nevešla do pokoje.) Kromě soch této bohyně jsou v popředí rozmístěné ještě sochy dalších božstev. Dovnitř chrámu vás pustí opět jenom v bačkůrkách.
Když jsme vycházely ven, začalo už sněžit. Když jsme přijely do Ósaky, byla už pořádná chumelenice a taky už docela pozdě na nějaké prohlídky, takže jsme nakonec skončily v knihkupectví, kde jsme se prohrabovaly knížkami o origami tak dlouho, až už byl skoro čas vyrazit k autobusu. Nevěděly jsme předem přesně, jak dlouho nám bude cesta trvat, takže nám v cíli zbylo ještě přes hodinu času. Než mrznout na parkovišti, vydaly jsme se hledat útočiště. Na cestu jsme se zeptaly mladého Japonce se slečnou. Rozhovor proběhl asi takto:
já: "Promiňte, je tu někde poblíž McDonald's?"
Japonec: "Mekáč?"
já: "Jo, Mekáč."
Japonec: "Eeee... *rozhlíží se, a pak ukáže za sebe, načež z nějakého důvodu spustí lámanou angličtinou* Rovně, rovně. Pět minut, OK!"
já: "Aha, děkuji vám."
Japonec: "OK!"
Vydaly jsme se naznačeným směrem a za třicet vteřin jsme dorazily k McDonaldu :D Když jsme se ohřály a dojedly hranolky, šly jsme zpátky na parkoviště. Konečně jsme se dočkaly příjezdu autobusu a nasedly do něj s naivní představou, že zítra v sedm hodin ráno budeme zpátky v Tokyu. To jsme ale ještě netušily, co nás následující den čeká... :D
Žádné komentáře:
Okomentovat