Den 150. (so) - Kjóto - Hrad Nidžó, chrámy Hongandži

Třetí den v Kjótu jsme absolvovaly celý pěšky. Nejdřív jsme se vydaly do trhové uličky Nišiki, která byla jen kousek od našeho hostelu. Právě tam totiž prý chodí kjótští šéfkuchaři pro zásoby :) Zrovna otvírali, vyvalovali kádě s nakládanou zeleninou a porcovali ryby. V jednom krámku jste si mohli koupit malou červenou chobotničku na špejli a podobné fujtajbliki :D


Ulička vedla správným směrem k našemu dalšímu cíli, hradu Nidžó, kjótské rezidenci šógunů z rodu Tokugawa. Hlavní palác je jedním z mála míst, kde vás pustí aspoň trochu do interiéru, a rozhodně ho stojí zato navštívit, protože vnitřek je krásně malovaný. Boty musíte nechat v poličce, vezmete si bačkůrky a jdete pěkně jako husy po vyznačené trase skrz celý palác. Cynik by řekl, že vám pod nohama celou dobu vrže podlaha, ale není tomu tak. Podlaha tu totiž zpívá a to hned jako slavík :) Mají tu totiž tzv. slavičí podlahy, zkonstruované tak, aby při nášlapu pískaly a hvízdaly. Bylo to kvůli tomu, aby šógun věděl, jestli se mu někdo náhodou nevloupal do domu a nejde mu usilovat o život.
Uvnitř se nesmělo fotit, tak pro ilustraci připojuji aspoň fotku uloupenou z internetu:

Uvnitř hradeb hradu Nidžó je ještě jeden menší vnitřní palác a celkem rozlehlá zahrada se dvěma čajovými domečky.

Po prohlídce hradního areálu jsme se vydaly směrem ke dvěma téměř sousedícím chrámům Hongandži, které se liší jen tím, že jeden se jmenuje Východní a druhý Západní. Jsou jen kousíček od Kjótského nádraží. Po cestě jsem znavenou maminku musela vzít do kombini, alébrž sámošky, kde jsme zakoupily zdejší vymoženost - teplý čaj a kávu v lahvičce (stačí jen vzít z ohřívací police), horký nikuman (něco jako velký kynutý knedlík s masovou směsí uvnitř) a nějaké to onigiri s lososem. Takto posilněny jsme putovaly dál.
Hlavní budovy obou chrámů jsou vcelku majestátní. K mé převeliké radosti se mohlo jít dovnitř. Jen jste si museli vzít svoje boty do pytlíčku (který byl k mání u vchodu) a jít dovnitř v ponožkách. V interiéru jsou totiž rohože a na ty se nesmí ani v pantoflích. U obou chrámů rozhodně stojí za to se vyzout a jít se dovnitř podívat, i kdyby jen kvůli těm krásným lustrům.


Cestou zpátky domů jsme se ještě prošly všemožnými nemožnými uličkami, a pak jsme zamířily do nedaleké suši jídelny, kterou nám poradila paní v informačním centru. Opět jsme se kvalitně našťouchly. V téhle jídelně měli malý vláček šinkansen, který jezdil nahoře nad pásem s talířky a vozil objednané jídlo :D