První velký otřes nás chytil venku na ulici, když jsme šly na kafe. Doufám, že už tu nic podobného nikdy nezažiju, protože to vážně není hezká zkušenost vidět všude kolem houpající se budovy ze kterých padají kachličky a omítka. Druhý velký otřes nás zastihl u mě na koleji, kam jsme se po tom prvním vydaly. Paní kolejná nás pak sehnala dohromady a šly jsme všechny do vedlejší školy na hřiště, kde jsme asi dvě hodiny seděly a čekaly, co bude.
Japonci tu naštěstí vědí jak na to. Na hřišti už měli zřízenou první pomoc a maníci s helmičkama na hlavě začali přinášet a rozdávat deky. Nedovedu si představit, kdyby se něco podobného stalo v Evropě.
Považuju se ještě za hodně šťastnou osobu, protože mě to nechytilo ve vlaku, nebo někde daleko od domu. Na pobřeží se teďka dějou věci. Doufám, že co nejdřív zprovozní letiště.
Japonsko se mi holt rozhodlo nachystat nezapomenutelné rozloučení.
Katka, prosim Ta, nepozrela by sa nam na situaciu v Utsunomyii, hlavne kedy im zapoja elektrinu a ci nie je ohrozeny tymi atomkami. Ivko nema elektrinu, tak sa nevieme s nim spojit. Poslal nam vsak sms, ze je v poriadku. Ivkova mama
OdpovědětVymazatBohužel jsem od Iva dostala v noci jenom jednu zprávu, tak moc nevím :( Z elektrárenské stránky jsme vyluštili, že dneska ještě pravděpodobně elektřinu mít nebudou. Elektrárny stojí a není možné je teď zprovoznit.
OdpovědětVymazatDik za info.
OdpovědětVymazat