Pak už nás začali nakládat do většího letadla. Dostala jsem lístek k okýnku, tak to bylo príma. Měli jsme trochu zpoždění, protože ještě něco nakládali, ale nakonec jsme to nějak trhli a přiletěli do Japonska skoro včas. Jediná nevýhoda sedadla u okýnka byla ta, že vedle mě seděl naprosto nemluvný Japonec, který celou cestu (kromě jedení) spal. Takže když jsem si chtěla odskočit, nešlo to po dobrým. Využila jsem chvilky když byl zrovna vzhůru a vydala jsem se na záď letadla. Když jsem se ale za pět minut vracela, už zase spal :D 'Sumimasen'... nic... 'sumimaseeeen' *šťouch*... nic... 'SUMIMASEEEEN!' *šťouch*, pak už se naštěstí probral. Chytře jsem taky hned na začátku začala mluvit na japonskou letušku japonsky. Ona pak ke mě vždycky osobně chodila a mluvila na mě japonsky celou cestu :D To jsem teda tak úplně nevychytala s tím machrováním. Ta letuška měla hrozně pěknou zástěru s Muminkama. Dali nám každýmu na cestu polštářek a deku, ale celou cestu jsem bohužel neusnula. Večeře byla veliká, zvěčnila jsem si ji, bude ve fotkách. K snídani byla taková vločkovo semínková houska se sýrem a ještě něčím vevnitř. Poslední čtyři hodiny nad Ruskem už byly trošku krušné, protože se člověk začal nudit. Nad Japonskem nám ještě trošku pohoupali žaludky, ale jídlo naštěstí zůstalo tam, kde mělo.
(Jestli někdy poletíte do Tokya, tak Finnair můžu jedině doporučit. Letadla pěkný a čistý, jídlo moc dobrý a personál se vážně stará.)
A pak už nás vysadili na Naritě. Tam slejvák. Naložili nás do takový malinký tramvaje a dovezli do hlavní budovy. Tak jsme se promotali celnicí, našli svoje kufry a vyměnili nějaký peníze. Taky už jsme si rovnou začli připadat jak v říší divů. Potom přišla ta horší část. Najít nástupiště vlaku do vnitřního Tokya, koupit správně lístky a zavolat z automatu do školy, ať si pro nás přijdou na nádraží. Zde musím oficiálně oznámit, že ty povídánky o Japoncích, kteří vám poradí, i když sami naprosto netuší o co jde, jsou Naprosto Pravdivé! :D Potkali jsme tam ukázkového mladinkého policistu, který chvilku ukazoval všemi směry a motal se tam jak vítr v bedně, a pak nám radši zkontroloval pasy. Naštěstí jsme to pak našli a zavolali a správně nasedli a jeli jsme. Na stanici Nippori si pro nás měli dojít dvě holky, ale měli jsme zrovna "štěstí", že to byly dvě trdla, který se sami nejdřív ztratili a museli jsme na ně čekat asi hodinu. Načež nás navedli do vlaku na druhou stranu, takže jsme museli příští stanici přestoupit. No ale dojeli jsme, na stanici Medžiro už na nás čekala paní kolejná a dovedla nás "domů".
Bydlíme v takovým třípatrovým baráčku, kde je asi šest bytečků po dvou lidech. Pokojíčky jsou pěkný, dám sem potom fotku. Bydlím s Angličankou Ellyn, která má vlasy tak červený, že by se za to nemusel stydět ani hide ve svých mladších letech.
Na kolej jsme se dostali někdy po poledni a tak jsem rovnou ozkoušela sprchu. Pak jsem vybalila a udělala si čaj a chvilku jsem si jen tak ležela, protože jsem měla docela dost. Osmihodinová změna času je zpočátku trochu drsná. Chtěla jsem se ještě projít, ale nakonec to prostě nešlo. Zalezla jsem někdy před pátou do postele a spala a spala. V devět večer jsem se sice probrala, ale naštěstí jsem usnula zas.
První dojmy z Japonska jsou takový neskutečný, když to člověku ještě nedochází, že tu vlastně je a připadá mu, že svoje vědomí nechal doma.
Letová zátiší
večeře nad Petrohradem
Spock a bonbón (Povídal, že mu zaléhaj uši...)
východ slunce nad Sibiří
vítejte v Japonsku
Žádné komentáře:
Okomentovat