Den 2. (pá) - Den B jako byrokracie

Probudila jsem se ve tři ráno s trochu bolavou hlavou, ale usnout už se znova nedalo. Tak jsem popadla svého kamaráda notebooka a řekla si, že se teda konečně podívám na ten novej film Star Trek a budu doufat, že to nebude moc strašný. Nakonec to bylo strašný tak nějak částečně a nepobouřilo mě to až zase tak moc, jak jsem se obávala. Na spravení chuti jsem si ale potom stejně ještě pustila jednu epizodu starý série (Journey to Babel :D ). To už bylo kolem šestý hodiny a tak jsem si dala snídani z domácích zásob (bebe-sušenky to vždycky jistí) a začala jsem se probírat papírama, co nám dali včera.
V osm hodin jsme se sbalila a vyrazila jsem obejít blok, abych se trochu zorientovala, pak jsem zazvonila na Helenu a šly jsme spolu ještě o jeden blok dál nakoupit do tzv. hjaku-en-šopu, což je "všechno za stovku jenů"-obchod, který jí už včera ukázala její spolubydlící Korejka. Koupila jsem si černej čaj, vajíčka, nouzový instatní nudle a takový máslový houstičky (mimochodem je zrovna snídám, když tohle píšu ráno 3. den, jsou dobrý).
Po nákupu nás čekal sraz s ostatníma holkama s baráku. Jedna starší studentka z Estonska (Tatjana, moje sousedka na patře) nás vedla do školy. Ve škole jsme rozebrali informace v papírech s japonskou sekretářkou a americkým profesorem vtipálkem. Potom nám paní sekretářka ukázala, kde co je v areálu školy a poslala nás s Tatjanou do města najíst, než vyřídí naše dokumenty. Z nedostatku času byla bohužel první restaurace, kterou jsem v Japonsku navštívila... McDonalds :D Ale musím říct, že čísburgry dělaj lepší než v Olomouci a ten ledovej čaj, co mi dali, byl vážně čaj a ne přeslazená citrónová voda jako u nás.
Pak jsem si došly do školy pro dokumenty. Každá jsme taky dostala kapesní alarm. Vidíte, jak to tady maj na dívčích školách vymyšlený ;) Je to taková růžová krabička se světýlkem. Když se zatáhne za poutko, tak to začne vřeštět.
Potom nás čekala návštěva úřadu, protože jsme musely zažádat o takovou cizineckou občanku a japonské zdravotní pojištění. Lidičky, japonskej úřad, to je vážně něco. Čím víckrát jsme napsala svoje jméno (piště hůlkovým písmem!), tím míň jsem si už byla jistá, jak se vlastně jmenuju. Jestli si myslíte, že byste tady uspěli s angličtinou, tak na to radši rychle zapomeňte. Po třech a půl hodinách snažení byla naše skupinka vybavená potvrzeními o zažádání o cizineckou registraci a kartičkou zdravotního pojištění. Sláva. Pak jsme podnikly výpad do potravin pro pití. Já jsem si koupila ještě onigiri (rýžovej trojúhelníček omotanej v řase a něco v něm), ale ten jsem nakonec donesla až domů.
Dál bylo na programu shánět mobily. To se ukázalo větším problémem, než se zprvu zdálo. Vypadá to totiž, že takový jakože mobil s kreditem je tady nějaký ohrožený druh mobilové populace. Prošly jsme několik obřích obchodů na Ikebukuru a většinou je neměli vůbec. Tak jsme to nakonec s Helenou, Rumunkou a Němkou zabalily a řekly si, že vlezem někam na jídlo nebo pití. Jelikož jsem se celou dobu těšila, až si tu dám nějaký nudle, tak jsme navrhla jít na rámen (takový ty kudrnatý nudle v polívce). Holky souhlasily, ale nakonec jsme vlezli do hezoučkýho podničku, kde měli udon (takový tlustý nudle s něčím). Dala jsem si svůj první karé udon (tlustý nudle s kari omáčkou) a musím říct, že to bylo zatraceně dobrý! Dokonce jsem to dokázala sníst hůlkama. Helena má fotku, tak jí tu někde vystavím (fotku, ne Helenu :D ).
Takto dobře nasyceny jsme se vydaly pěšky domů na kolej. Cestou jsme se zeptaly pana policisty v budce, kudy máme jít, ale ten byl naštěstí zkušenej a měl tam mapu, takže nám poradil. Ani to nakonec nebylo moc daleko.
Tatjana mě pozvala, že si můžu pujčit na chvilku net, tak jsem večer ještě napsala poprvé domů.
Pak mě na pokoji navštívila Helena. Ellyn vylovila origami papírky, co dostala od svojí Japonky a tak jsme chvíli skládaly, a pak jsme šly spát.

Kdyby prase mělo křídla aneb "When pigs fly!"