pondělí 14. března 2011

Domů?

Zítra mě čeká zkouška odvahy a odolnosti. Největším problémem bude dostat se na letiště, protože většina spojů vůbec nejezdí, ty ostatní jen tak pochybně. Letí mi to v poledne, ale vyrážím už před pátou hodinou ráno. Snad se tam za tu dobu nějak probojuju. Držte mi palce.
Když všechno dobře půjde, měla bych dorazit do Prahy 15.3. v 18:00.

Pokud můžete postrádat nějakou tu korunu, přispějte prosím na některou z dobročinných sbírek na Japonsko. To, co se tady děje, je pro nás čecháčky katastrofa naprosto nepředstavitelných rozměrů.

neděle 13. března 2011

Den 180. (po) - Bez proudu

V pondělí 14.3. zhruba od 12:20 do 16:00 japonského času budu bez proudu.

Pro ostatní, kdo potřebují zjistit svoje intervaly:
http://www.tepco.co.jp/index-j.html 

ED: Tak nakonec nám proud zatím vůbec nevypli.

Den 179. (ne) - Prozatím je tu klid

Dneska už je v Tokyu celkem klid. Obchody už doplnily zásoby. Svítíčko sluní.
Vydaly jsme se s holkama dokonce na kafe, abysme se taky trochu dostaly ven. Je to takový zvláštní pocit zase chodit po venku. Člověk má tendenci koukat na okolní budovy a hodnotit, kde je bezpečno.
Chtěla jsem ještě v posledních dnech obchodit některý místa a dokoupit nějaké věci, ale příroda měla jiné plány, takže už se nikam moc nedostanu. Zítra mě čeká poslední úklid, dobalení a rozlučkový večírek, pozítří ráno už cesta na letiště. Vypadá to, že letiště i vlaky zase fungují, tak snad se dostanu domů bez větších komplikací a zpoždění. Musím říct, že po téhle zkušenosti už se vážně docela těším do naší stabilní krajiny.

sobota 12. března 2011

Den 178. (so) - Stále tady

Tak si říkám, že bych sem zase měla něco napsat.
Pozitivní zpráva je, že aspoň tady v Tokyu začaly teď k večeru otřesy pomalu ustávat, tak doufám, že brzo skončí úplně. Abychom se ale neradovali zase moc, na severu už se evakuuje do vzdálenosti 20km od fukušimské jaderné elektrárny, které se přehřál poškozený reaktor a ze vzteku si odstřelil svůj vlastní domeček.

Zocelila jsem se a vydala se aspoň na chvilku ven. Venku je ticho a obchody jsou dost značně vykoupené. Naštěstí jsem ještě celkem zásobená. Horší je, že začíná docházet proud. Uvidíme, jak to tady ustojíme.

Musím ale říct, že Japonci se tu s tím vyrovnávají obdivuhodně a dělají co můžou. Záchranné práce jedou naplno a v televizi je non-stop zpravodajství.

Momentální zemětřesnou situaci můžete sledovat TADY
On-line vysílání japonské televize TADY, japonsky :D

pátek 11. března 2011

Den 177. (pá) - Třese-se-se-se to tu

Dneska jsme tu měli vážně nepěkný zemětřesení, ale to jste si už asi všimli, protože jsou toho plný zprávy. Pořád se to tu ještě každou chvíli třese, takže nevím, jak se dneska vyspím. Uvízla tu se mnou i japonská kamarádka, protože všechny vlaky stojí, ale tak aspoň tu nejsem sama.
První velký otřes nás chytil venku na ulici, když jsme šly na kafe. Doufám, že už tu nic podobného nikdy nezažiju, protože to vážně není hezká zkušenost vidět všude kolem houpající se budovy ze kterých padají kachličky a omítka.  Druhý velký otřes nás zastihl u mě na koleji, kam jsme se po tom prvním vydaly. Paní kolejná nás pak sehnala dohromady a šly jsme všechny do vedlejší školy na hřiště, kde jsme asi dvě hodiny seděly a čekaly, co bude.
Japonci tu naštěstí vědí jak na to. Na hřišti už měli zřízenou první pomoc a maníci s helmičkama na hlavě začali přinášet a rozdávat deky. Nedovedu si představit, kdyby se něco podobného stalo v Evropě.
Považuju se ještě za hodně šťastnou osobu, protože mě to nechytilo ve vlaku, nebo někde daleko od domu. Na pobřeží se teďka dějou věci. Doufám, že co nejdřív zprovozní letiště.
Japonsko se mi holt rozhodlo nachystat nezapomenutelné rozloučení.

pondělí 7. března 2011

Den 152. (po) - Sandžúsangendó, Směr Ósaka

Poslední den jsme měly v plánu jet do Ósaky, protože nám odtamtud odjížděl večer autobus, ale nakonec to dopadlo tak nějak polovičatě. Chtěla jsem se totiž ještě podívat do chrámu Sandžúsangendó v Kjótu, který jsme předtím nestihly, a taky se nám začalo solidně kazit počasí.
Sandžúsangendó, alébrž taky Rengeóin, je prý nejdelší dřevěnou stavbou na světě. Sídlí v něm 1001 soch bohyně milosrdenství Kannon, v tomhle případě Tisíciruké Kannon. 1000 dřevěných soch v téměř životní velikosti je rozmístěno v řadách na stupních obklopujících jedinou obří sochu Kannon sedící na lotosovém květu. Měly by sice všechny být "tisíciruké", ale v praxi má každá "jen" dvacet párů rukou a v každé z nich drží nějakou věc.
Vevnitř se bohužel nesmělo fotit, tak tady jsem zase pro představu uloupila něco z internetu:
Photobucket
Hlavní socha Kannon je vážně dechberoucí. Na té fotce to moc nevynikne, ale má krásně vypracovanou tvář s úžasně klidným výrazem. (Hned bych si ji posadila domů, ale asi by se mi nevešla do pokoje.) Kromě soch této bohyně jsou v popředí rozmístěné ještě sochy dalších božstev. Dovnitř chrámu vás pustí opět jenom v bačkůrkách.

Když jsme vycházely ven, začalo už sněžit. Když jsme přijely do Ósaky, byla už pořádná chumelenice a taky už docela pozdě na nějaké prohlídky, takže jsme nakonec skončily v knihkupectví, kde jsme se prohrabovaly knížkami o origami tak dlouho, až už byl skoro čas vyrazit k autobusu. Nevěděly jsme předem přesně, jak dlouho nám bude cesta trvat, takže nám v cíli zbylo ještě přes hodinu času. Než mrznout na parkovišti, vydaly jsme se hledat útočiště. Na cestu jsme se zeptaly mladého Japonce se slečnou. Rozhovor proběhl asi takto:
já: "Promiňte, je tu někde poblíž McDonald's?"
Japonec: "Mekáč?"
já: "Jo, Mekáč."
Japonec: "Eeee... *rozhlíží se, a pak ukáže za sebe, načež z nějakého důvodu spustí lámanou angličtinou* Rovně, rovně. Pět minut, OK!"
já: "Aha, děkuji vám."
Japonec: "OK!"

Vydaly jsme se naznačeným směrem a za třicet vteřin jsme dorazily k McDonaldu :D Když jsme se ohřály a dojedly hranolky, šly jsme zpátky na parkoviště. Konečně jsme se dočkaly příjezdu autobusu a nasedly do něj s naivní představou, že zítra v sedm hodin ráno budeme zpátky v Tokyu. To jsme ale ještě netušily, co nás následující den čeká... :D

Den 151. (ne) - Nara

Následující den jsme se vydaly z Kjóta vlakem do Nary. Nara, tehdá Heidžókjó, byla v 8. století hlavním městem tehdejšího "Japonska", a tak se tu nachází několik význačných historických památek. Mimo jiné i druhý Velký Buddha.
Většinu narských památek najdete v jednom velikánském parku, po kterém se volně potulují stovky posvátných jelínků. V areálu parku sedí několik "sušenkových babek", prodávajících schválené krmení pro nenažrané jelínky.
Nenechte se zlákat! Nekrmte jeleny! Sežerou jak jídlo, tak i vás!
Photobucket

Nejdřív jsme si prohlédly komplex Kófukudži, a pak jsme se vydaly k hlavnímu lákadlu na turisty - ke chrámu Tódaidži, ve kterém sedí druhý japonský velice Velký Buddha. (Prvního jsem viděla v Kamakuře.) Příbytek má tenhle Buddha majestátní. Ačkoli je nynější budova chrámu o třetinu menší, než byla ta původní, stále je prý největší dřevěnou stavbou na světě. Krásná dřevěná hlavní brána Nandaimon se dvěma obřími sochami ochránců Buddhy taky stojí za vidění.
Photobucket Photobucket
Po cestě k chrámu se brodíte jak davy turistů, tak hlavně stády všudypřítomných jelenů. Jeden se pokoušel okusovat dokonce i žebravého mnicha a druhý žvýkal pro změnu řetěz.
Photobucket

Když jsme se dostatečně vynadívaly na Velkého Buddhu, vyrazily jsme směrem ke svatyni Kasuga, která se vyznačuje především tím, kolik je v ní a kolem ní luceren všeho druhu.
Photobucket
Taky jsme zjistily, že je tahle svatyně velmi populární, co se rodinného života týče. Když jsme vcházely, potkaly jsme postupně několik rodin jdoucích se svými nejnovějšími přírůstky z japonského "vítání občánků". Ve svatyni samotné jsme potkaly tři tradiční svatby. Na jednu z fotek se mi povedlo vtěsnat dokonce dvě nevěsty najednou.

Ještě jsme se prošly okolo svatyně, a pak už jsme vyrazily parkem směrem k nádraží a nasedly na vlak do Kjóta. A tam jsme šly pěkně zase do suši jídelny :D Není nad chutnou tečku za kulturně prožitým dnem...
Photobucket